Příteli

(skoro se usmíval)
smítko za smítkem.
       Nikdo neslyší
       v okovech věží,
co šeptá do vánku.

Tichounký hlas rozechvěl vodu
kapku za kapkou.
        Tma ještě leží,
        z hlubokých strží
srdce si povzdechnou.

Bělostná ruka zahřála stromy
větev za větví.
        Dotkla se letmo
        jak ranní světlo;
kdopak odpoví?

A tehdy poutník prošel pod oknem,
zaslechlas kroky.
        Vločky stříbrné
        křehce tušené
pláčou tu roky.

Něco ti pošeptal, když ses nedívala,
že počká u dveří.

(Nebude žebrat.)
        Zjizvené slzy
        spálené mrazy
vezme do dlaní.

Neslyšně dechl do tváře
                                    (vůní bylinek a léta)
                                                       Ticho tiše zní a vločky zpívají

v sutinách žaláře.