oběhla nepozorovaně; kraj lesa už byl
blízko.
Plný života i teď, v tichu zimní noci. To místo se vždycky zdálo
zvláštní – nebylo ani zarostlé, ani prázdné, ale vždycky se měnilo; div,
že ne před očima. Bylo tu mnoho mladých stromů; maličkých smrků sotva po
kolena, tančící útlé buky, jako sotva odrostlé děti, habry pulsující
životem a majestátností; laskaví ochránci té drobotiny, synové velikých
otců. Tu a tam se k sobě skláněly něžné duby, jako maminky v hovoru… a
pak teprve, pevně vrostlý do dobré země, stál Strom, neporušený,
nádherný a obrovský; největší ze všech. |
OBLÍBENÉ STRÁNKY; (c) Clarett 2010 - 2011, esgaroth.clarett@gmail.com
